Podzimní práce v ptačím parku Zbudovská blata

Taky to asi znáte, ten vtip o odstrašující snídani: "Snězte vždycky hned po probuzení žábu - a budete vědět, že nic horšího už ten den nezažijete"… A teď si představte, že by se vám to ve skutečnosti líbilo, ta údajná ranní hrůza…

Na tohle jsem pomyslela 2. 11. 2024 po cestě ke Zbudovu na podzimní brigádu. Vezli jsme si holinky, pily a zahradnické nůžky a počítali s poměrně namáhavou prací při probírce náletů na mokřadech v ptačím parku. A místo obav jsme se těšili. Už to tam známe, byli jsme tam dvakrát na Festivalu ptactva a 27. 7. na kosení kolem tůní, líbí se nám veselá pracovitá parta místních i dojíždějících ornitologů a máme radost z toho, že se prostředí blat čím dál víc blíží tomu původnímu, přírodnímu. Příznivému pro ptactvo i jiné divoké obyvatele. Pokud jde o práci, tak té je tam pořád dost, jenže těžko může někoho polekat v listopadovém počasí, když už si to minule vyzkoušel při úmorném letním pařáku (viz zápis zde).

To tropické vedro tenkrát, to byla pro nás ta "žába", jakou hned tak něco nepřekoná – a přitom jsme byli spokojení i tehdy a neodradilo nás to. Je to, pravda, trochu divné přirovnání (tím spíš, že z nás by chudáka žábu určitě nikdo nezabíjel), ale během dne se to přesně splnilo, že se nám pracovalo tentokrát za chládku o moc snáz.

Na plakátku, který nám přišel mailem, se mluvilo hlavně o odstraňování náletů a otevření mokřadu pro luční druhy bahňáků. Na odstranění náletů nakonec nedošlo, ale odklízením vegetace z okolí nové tůně jsme připravili stanoviště pro bahňáky. Studenti Waldorfského lycea a další dobrovolníci ji totiž před několika dny pomohli pokosit a částečně i nanosit na hromádky a teď bylo potřeba ji dotahat k cestě, aby si tam pro ni mohl přijet traktorista. Kromě toho zůstala část porostu neposečená.

Byla to hodně zamokřená místa, kam je lépe jít s obyčejnou kosou a kam se taky někteří z našich mužských hned ochotně vypravili. Ženám a dětem zbyly hrábě a vidle a úkol vršit objemné zelené chuchvalce na připravené plachty. Všechno to bylo nacucané vodou, částečně nahnilé a propletené s tím, co se posekat nepodařilo, ale to nebylo nic nového – byla to víceméně tatáž práce jako minule, v červenci. K tahání nákladu se pak pokaždé přihnal někdo ze silných chlapů, když se některá plachta naplnila.

Nedaleko byla na břehu Zbudovského potoka natažena síť "dravcovka" a nastražena maketa výra, a tak jsme byli zvědaví, jestli nastane naučná vsuvka. Jinými slovy, jestli uvidíme chycenou káni nebo třeba poštolku. To se během dopoledne splnilo.

Bylo to o to lepší, že se jednalo o takzvaný retrap, čili opakované zaznamenání už dříve okroužkovaného jedince. Šlo o krásného poštolčího samečka. Prohlédli jsme si jeho vybarvení (na rozdíl od samičky má samec šedo-modravé peří na vrchní straně ocasu), zejk na zobáku (zub na horní části, typický pro sokolovité) i žlábek na jeho spodku, do kterého při sevření dokonale zapadá zahnutá špička. Co pro nás bylo zvlášť zajímavé, to je schopnost dravce udržet si pevné postavení hlavy nezávislé na pohybu těla. Je to nutné k přesnému zaměření kořisti a podobá se to našim lidským vychytávkám, jako je například stativ pod dalekohledem.

Kryštof si zapsal číslo na kroužku, aby ho mohl nahlásit. Díky tomu jsme se dodatečně dozvěděli, že tento samec poštolky byl před 3 roky okroužkován nedaleko od Zbudovských blat u ornitologické stanice Blatec již jako dospělý pták. Je tedy starý nejméně 5 let (na základě kroužkování byl u poštolek zjištěn věk přesahující i 10 let).

Pro nás laiky byla velkou atrakcí i samotná síť. Kdo jezdívá na akce typu Vítání ptačího zpěvu nebo Festival ptactva, už ji zná, a stejně jsme ji znovu obdivovali. A to ani nemluvím o naší kamarádce Jarce, která přijela s námi ze Strakonic a viděla něco takového poprvé. Když pták přiletí a není dost pozorný, narazí a spadne do mělké kapsy. To je důmyslné zařízení, díky kterému si nemůže ublížit. I když se trochu zaplete drápy nebo křídly a je to pro něj samozřejmě nepohodlné, hlavní je, že mu nehrozí uškrcení ani vážné zranění. K opatrnosti ornitologů patří také časté kontroly, díky nimž se pobyt "kořisti" v kapse zkrátí na minimum – kvůli stresu z úleku, z chladu a podobně.

Pár slov zaslouží i nastražená sova. Kdyby to byla umělohmotná maketa, nebyla by tak úplně věrohodná, byť docela dobré zkušenosti jsou i s ní. Opravdová vycpanina je zase choulostivá při přepravě, ve vlhku, při útoku ptáků… Kryštofův výr vznikl jako maketa potažená kožkou puštíka, tím pádem slouží obzvlášť dobře. To už jsme ostatně zjistili i při minulých akcích při pohledu dalekohledem, že kolem něj bývá živo. Denní dravci i menší opeřenci mají k útokům na výra ten důvod, že bývají od něj v noci ohroženi při svém odpočinku. Zastihnou-li ho tedy za světla, kdy jsou ve výhodě oni, snaží se ho ze svého území vyhnat.

Vrátili jsme se k práci a docela brzy bylo pak už téměř hotovo. Kryštof se dal do kopání jámy pro ohniště, vyhlásil přestávku na jídlo, jen Vilda s Mírou na to nedbali a sekali a sekali. Chtěli mít svoje řádky pěkně úhledně dokončené, jak se to patří. Nakonec se ovšem nalákat nechali a udělali dobře. Povídalo se, byla legrace a jen neradi jsme se loučili, když se nás část oddělila a ještě před úplným koncem brigády se vypravila domů.

Stačili jsme se ještě zeptat na další brigádu a vypadá to, že bude v únoru. Bude pak záležet, s čím se nám bude termín shodovat. Zákon schválnosti je neomylný a kolikrát se kryjí i akce stejného druhu – tak jako zrovna teď na podzim, kdy se sekalo u Zbudova, a zároveň se sázely stromky u Strakonic. Rozhodli jsme se podle toho, kde se dá čekat menší účast. To jsme ještě nevěděli, že nás bude na blatech docela hodně: 17. S tříletým Svatíkem to vychází dokonce na 18. Je pravda, že Sváťa nepracoval, ale zato se na nás všechny celou dobu mile usmíval – a to se taky počítá : o)

Alena Hrdličková (členka ČSO a ČSOP)