Každý ví, časy se mění, 24, kapitola, Padesát let Akce Acrocephalus

Pro tuto kapitolu jsem vystoupil z chronologického toku mého vyprávění. Mám pro to dva důvody. Jedním z nich je existence České společnosti ornitologické. Byla založena 5. dubna 1826. Díky členstvív této organizaci jsem se mohl stát kroužkovatelem a kvůli mému zápalu pro kroužkování jsem založil tradici letních kroužkovacích táborů v rezervaci Řežabinec, která se bude letos konat po padésáté.s. První se uskutečnil v roce 1977 a poslední, který jsem organizoval, byl po pětadvaceti letech v roce 2001, tedy po pětadvaceti letech. Ale naštěstí se mi podařilo získat následovníka, který pokračoval v pořádání této akce a vydržel to dalších dvacet pět let, takže se letos Akce Acrocephalus uskuteční již po padesáté. Jejím pořadatelem je můj nástupce v Prácheňském muzeu, RNDr. Jirka Šebestian, CSc, který vás na stránkách muzea zve k návštěvě. Tak si to nenechte ujít. Příležitost můžete využít od neděle 26. 7. do úterý 4. 8. v době mezi 7. a 18. hodinou. Tím jsem seznámil veřejnost s aktuálními údaji a mohu se věnovat tomu, jak to všechno začalo. Když jsem v červnu 1970 nastoupil jako promovaný biolog do Okresního vlastivědného muzea v Písku, bylo mým úkolem vybudovat expozici živých ryb našich řek a rybníků. Na tom jsem pracoval do září 1970, kdy jsem byl povolán splnit svou vlasteneckou povinnost, což pro mne jako absolventa vysoké představovalo rok základní vojenské služby. Když jsem si ji odsloužil, pokračoval jsem ve výstavbě akvárii ve sklepenímuzea, ale také jsem hledal jsem objekt pro terénní práci týkající se ptáků Jako nejslibnější lokalita jednoznačně vycházela rezervace na rybníce Řežabinec. V jejím případě šlo sice především o ochranu vodních a bahenních rostlin. Jde totiž o rezervaci botanickou, ale s třešničkou na dortu, kterou bylo početné hnízdiště racků. V literatuře jsem našel údaje o pozorování ptáků na Řežabinci dvěma studenty písecké lesnické školy, Milana Hirta a Jana Andresky. Proto jsem se rozhodl navázat na ně a ve sledování ptáků na Řežabinci pokračovat. Zpočátku také nepravidelně a jen od jara do podzimu. Později mne napadlo sčítat ptáky obchůzkou rybníka pravidelně v jednotlivých ročních obdobích. Vedl jsem ornitologický kroužek, a protože jsem chtěl zvýšit atraktivitu vycházek, stal jsem se kroužkovatelem. Byla to doba, kdy nebyly u nás v prodeji ornitologické sítě a možnost získat je ze západu vyžadovala devizy. Proto mé kroužkování bylo omezeno jen na mláďata na hnízdech. Znal jsem se s kolegyní z přírodovědy, která vystudovala na učitelku biologie a chemie. Její táta hudebníkem v České filharmonii a měl před sebou zájezd do Japonska. Tak jsem ji ukecal, aby si nechala jako dárek přivézt dvě nárazové sítě na ptáky. Povedlo se a tak jsme se o červnovém víkendu v roce 1972 sešli na Řežabinci a nainstalovali jednu síť do rákosí a jednu do tůní. Výsledek byl překvapující. Do sítí se chytlo několik druhů, o kterých jsem netušil, že v rezervaci žijí. Bylo jasné, že musím sehnat sítě. V tom mi pomohl kamarád ornitolog, Honza Hora. Znal se totiž s někým, kdo mi mohl pomoci získat sítě a také obrovské zkušenosti s kroužkovací praxí. Byl jím Ing. Hubert Weber, Moravák, který skončil po válce v NDR a stal se ředitelem biologické stanice Serrahn. Ten organizoval hromadné odchyty ptáků protahujících na podzim ze severní Evropy, Pobaltí a Ruska (Akce Balt). On potřeboval brigádníky a my jsme potřebovali sítě. Takže za ně a za výuku praxe týkající se vyplétání ptáků, jejich určování, měření, vážení a kroužkování jsme byli ochotni obětovat dovolené a desetkrát denně kontrolovat stanoviště se sítěmi.S ještě čerstvým zážitkem z prvního odchytu na Řežabinci jsem s vidinou získání sítí na podzim vyjel do Serrahnu i já. A pak ještě dvakrát v letech 1974 a 1975, než jsem se odhodlal uspořádat v roce 1977 první ornitologický tábor na Řežabinci. Trval jen šest dnů (6. až 12. srpna), zúčastnilo se ho 12 studentů, kteří natáhli 9 šestimetrových sítí (54 m - víc jsem neměl) na různých místech rezervace. Do nich se chytilo 179 pěvců 28 druhů. V roce 1978 už se chytalo sedm dnů a do 78 metrů sítí. Počet sítí se každoročně zvyšoval, až v roce 1981 dosáhlstandardu – odchyty plných 10 dnů do 222 m sítí (což pokračuje do současnosti. Stoupal také počet účastníků a vyšší byla i úspěšnost odchytů. I když jsem popisovanou akci organizoval pětadvacetkrát, stalo se, že jednou jsem se akce osobně nezúčastnil. Pár dní před zahájením jsem totiž skončil na neurologii v písecké nemocnici. Chtěl jsem akci odvolat, ale s tím se mí svěřenci nehodlali smířit. Ujistili mne, že když jim bude v muzeu vydáno potřebné vybavení, akci zajistí sami. To jsem zařídil a oni to skutečně zvládli. Dobře jsem je vyučil. Za to, že Akce Acrocephalus pokračuje od roku 2002, patří dík mému nástupci v muzeu, Jirkovi Šebestianovi a jeho rodině. A ještě větší, že to všichni zúčastnění dotáhli až k padesáté repríze.

Každoroční kroužkování v rámci Akce Acrocephalus je určitě přínosem pro poznání vývoje ptačího společenstva rezervace. Ale nejen to. Tato akce má navíc význam i společenský. V podstatě to bylsociologický experiment. Sám nejsem schopen to zhodnotit a tak jsem požádal o vyjádření dceru To je v závěru mého příspěvku.

Karel Pecl,

spolupracovník Prácheňského muzea

a Záchranné stanice živočichů Makov

Kroužkovací akce na Řežabinci je známá svou jedinečností jako forma dlouhodobého ornitologického výzkumu. Jak si tak o tom mezi dlouholetými účastníky povídáme a vzpomínáme, ukazuje se, že přínos pro výzkum ptactva není to jediné, čím je Řežabinec jedinečný a cenný. Také to byl (a asi stále je) dlouholetý sociální, psychologický a pedagogický experiment. Klobouk dolů před mým tátou Karlem Peclem za to, že byl ochotný nést všechna rizika, která s tímto experimentem souvisela. My účastníci, povětšinou tenkrát ve věku 12 – 18 let, jsme z toho vytěžili obrovskou formující zkušenost.

Přestavte si, že je vám 12 let. Doma si s pomocí rodičů sbalíte batoh, stan, spacák, vařič, jídlo… a octnete se ve stanovém táboře na louce vedle rybníka a 2 týdny se váš život řídí těmito pravidly:

- Zajistěte pravidelnou a zodpovědnou kontrolu sítí a chycené ptáky doneste co nejrychleji v pořádku do tábora.- Pokud odcházíte z tábora, nahlaste to Šéfovi.- Na záchod se chodí tam a tam, odpadky patří tam a tam. - Na Šéfův stůl nepatří nic, co tam nepatří.

…. A víc nic!

Starejte se sami, co a kdy budete jíst, jak se obléknete, kdy a jak se budete mýt, starejte se po svém o vlastní hygienu či spánek a o zábavu ve volném čase. Chcete oheň? Dojděte si na dřevo, udělejte si ohniště. Chcete hrát fotbal, softball? Udělejte si hřiště. Nekonečná svoboda a nekonečná zodpovědnost za sebe sama rámovaná hranicemi rezervace a několika málo pravidly. Výsledek? Semknutá parta, spolupráce, péče starších o mladší, zaučování mladších staršími, společné hry, společné vaření… Když za někým přijela maminka s plechem buchet, ozval se křik: "Kolováty!" a všichni se seběhli a buchty se úplně samozřejmě snědly společně. Dělení se o povinnosti, spousta dobrodružství a legrace. Koupání, divoký fotbal téměř bez pravidel, nekonečné zpívání u táboráku. Vtípky na hraně kanadských žertíků, které pokud si dobře pamatuji, nikdy nepřesáhly onu nepříjemnou hranici, kdy se směje jen někdo.

Řežabinec se tak stal naším druhým "doma". Životaběh se nepočítal od Vánoc do Vánoc či od prázdnin do prázdnin, ale od Řežabince do Řežabince.

Philip Zimbardo se proslavil svým vězeňským experimentem, který přinesl poznání, že rozdělíte-li mezi lidi moc a hierarchické role, vznikne tyranie. Peclův řežabinecký experiment přinesl poznání, že dáte-li teenagerům zajímavý zodpovědný úkol, důvěru, svobodu a hranice, vznikne pohodové, spolupracující společenství 😊

Díky za to!

Kateřina Slabová (Peclová)

15.7.2025

Originál textu byl publikován v časopise Písecký svět - červenec 2026; publikováno se svolením autora.